Stůj rovně!

18.02.2014 14:21

Jakým způsobem se pohybujeme? Jak efektivně? Kolik energie vynaložíme? Zkuste se zamyslet! Jak ráno vstáváte z postele? Jak stojíte? Jak chodíte? Ach, ta gravitace! Napadlo Vás někdy, jestli by bylo možné i ty nejobyčejnější každodenní pohyby vykonávat efektivněji? Spoustu věcí činíme naprosto rutinně a zcela automaticky, aniž bychom si byli vědomi toho, co děláme, proč to děláme a jak to děláme. Vím, například, že umím chodit a běžně takovou činnost praktikuji, ale jak to přesně dělám, které svaly zapojuji? Nevím. Toto fungování má své nesporné výhody. Jsme schopni vykonávat velmi složité činnosti, složené z dílčích, současně prováděných úkonů. Kdybychom ale měli nad každým krokem vědomě přemýšlet, nesmírně by nás to zpomalilo a zatížilo. Zde se ovšem skrývá jisté nebezpečí. Pokud se zautomatizuje špatný pohybový vzorec, jsme tak trochu v pasti…

Chceme-li potom některé naše pohybové návyky změnit, není to tak snadné, jak by se zdálo. Máme tendenci se vracet k věcem, které jsou známé a prověřené časem. To, že vedou k poruchám pohybového aparátu se zdá jakoby druhotné. A co víc! Často se jedná o záležitosti, které nám někdo vnutil, ke kterým jsme nedospěli na základě zkoušení různých možností a posléze výběru té nejlepší.

Stůj rovně! Nehrb se!

Jak často jste slýchali tyto příkazy? Ještě dnes si na to pravidelně vzpomínáte a snažíte se vyhovět a “narovnat se”? Mám však jednu všetečnou otázku. Víte, co je to stát rovně? Co je to “rovně”?
Připustíme-li tezi, že si zdaleka nejsme vědomi svého těla a neumíme jej dokonale ovládat, pak se úkon “stát rovně” stává nejen nesplnitelným, ale absurdním!
Možná namítnete, že stát rovně znamená mít “rovná záda”. Avšak naše páteř je esovitě prohnutá. Co v tom případě, stojíme-li “rovně” dělá Vaše, páteř, pánev, hrudník, lopatky? Vnímáte zřetelně tyto části těla? Pokud je Vaše odpověď ne, jak víte, že stojíte “rovně”? A vůči čemu, s čím to srovnat?

Pro to, abychom se mohli posunout dál, je často potřeba vzdát se svých navyklých “bezpečných” vzorců nejen v našem pohybovém aparátu, ale i v našem myšlení.

Praktický příklad

Jsme-li ve stresu, a to je v naší době chronický stav, aktivují se v našem těle ohybače. Dříve aktivace těchto svalových skupin sloužila k tomu, aby ochránila zranitelnou přední část těla. Záda pak tvořila jakoby štít. Ve stresu se choulíme, ramena jdou dopředu, záda se kulatí. Trvá-li stres dlouhou dobu, je toto držení těla trvalé. Budeme-li se v tomto případě řídit osvědčenými instrukcemi “stůj rovně, vypni hruď, lopatky stáhni”, budeme se logicky přetahovat s již aktivovanými ohybači. A tak si v těle vyrobíme další napětí. Naše svaly se budou “přetahovat”. Budeme tak v trvalé tenzi nejen vlivem stresu, ale i díky naší představě o tom, jak bychom měli stát. Jako krátkodobý zastírací manévr to může fungovat, ale co dál? Jak se v takovém stavu dýchá a kolik energie spotřebuje zbytečné svalové napětí?!

Řešení?
Myslím, že bychom si v první řadě měli začít uvědomovat, co vlastně děláme a jak se u toho cítíme. Velmi přínosné je také se zamyslet nad tím, jestli to, jak to děláme je ten nejlepší způsob a jestli by nebylo možné to dělat jinak, lépe…
Nebojte se experimentovat! Vyberte si běžnou činnost, jako je třeba vstávání z postele a zkuste ji provádět různými způsoby. Na kolik přijdete možností? A která je pro Vás nejlepší a proč?
Vezměte si příklad z malých dětí. Pozorujte jak se učí lézt, postavit se, chodit. A jakou z toho mají radost!
A kam se vytratila Vaše radost z pohybu a zábavného experimentování? Kdo Vám řekl, že existuje jen jeden způsob?

 

Autor: Mgr. Kateřina Nimrichterová, fyzioterapeut

Článek je převzatý ze stránek www.zdravazada.eu se svolením autorky.

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode